V očích se nám odráželo hotové peklo, říká o svých zkušenostech z demonstrací fotograf Ray Baseley

Dnes vás seznámíme s příběhem dalšího z našich absolventů, dokonce dvojnásobného. Ray Baseley se zúčastnil 2. ročníku programu Soutěž & Podnikej se svým projektem produkční skupiny GZ crew a v ročníku následujícím nám společně s Adamem Štruncem představili vizi terčů Stubchaser, které by ulevily ulicím od povalujících se nedopalků. Momentálně se Ray věnuje zejména fotografování, a to rovnou v několika sférách.

Ahoj, Rayi! Jak se máš? Co se u tebe událo nového?

Mám se víc než dobře, protože je toho i navzdory COVIDu hodně a člověk stále může i přes všechny cally, které nahradily normální schůzky, dělat a vymýšlet boží věci.

Někteří naši sledující na sociálních sítích jistě postřehli nejen týmové fotky, které jsi pro nás pořídil. Jak ses k fotografování dostal?

Jsem vždy rád, když můžu pro Soutěž & Podnikej něco nafotit nebo vytvořit. Co vím, fotografie mě už od dětství obklopovaly. Doma jsme pokaždé měli kameru nebo foťák, a tak jsem se k tomuto koníčku nějak přirozeně přiblížil. Začal jsem se street fotkami a časem vyzkoušel i analog, který mě naučil přemýšlet jinak nad tím, co fotím. 

Na jaké věci, události se s kamerou zaměřuješ v současnosti?

Ještě před rokem bych řekl, že se specializuji hlavně na koncerty a eventy, ale tím, jak kultura takřka zmizela, jsem si musel najít něco jiného. I dřív jsem fotil různé reportáže z demonstrací. Kvůli COVIDu jsem se k nim však dostal víc a v tuhle chvíli se jedná kromě komerčních fotek o moje hlavní zaměření.

Jak se cítíš na demonstracích? Souhlasíš vždy s jejich předmětem? Co bys řekl o atmosféře na místě?

Vše se odvíjí od akce, ale vždy se držím blízko ostatních fotografů – a to od klidné demošky až po rozbouřené nepokoje, které jsem naposledy zažil například v listopadu v Polsku. Člověk musí zůstat objektivní a nijak se s akcí nespojovat, ale samozřejmě občas s některými myšlenkami souhlasím. Atmosféra je pokaždé jiná. Obecně bych řekl, že souvisí s naléhavostí věci, za niž lidi bojují.

Dokázal bys určit svou dosud nejhorší a nejlepší zkušenost?

Za nejhorší zkušenost bych označil již zmíněné nepokoje v Polsku. Šlo o demonstraci polských nacionalistů, které se zúčastnilo bezmála třicet až čtyřicet tisíc lidí. Krajně pravicové jádro pochodu ten den zaútočilo na policejní složky a my fotografové i novináři jsme se najednou ocitli uprostřed dění. Nebylo, kam se pohnout. V tu chvíli jsme ani nestihli zareagovat, jak bylo vše rychlé. Dopadaly před nás granáty se slzným plynem, vzduchem létaly dlažební kostky a gumové projektily. V očích se nám odráželo hotové peklo. Já a dalších pět fotografů jsme skončili na 20 minut ve službách záchranné služby, kde nám ošetřující jednotky musely vymýt oči. Přišlo mi to celé šílené a nikomu nepřeju, aby si něčím podobným prošel. Na druhou stranu z té zkušenosti budu čerpat až do konce života.

Nejlepší akci pro mě představuje jiná polská demonstrace, a to ta největší vedená hnutím Strajk kobiet, které bojuje za práva žen ve věci potratů. V říjnu se tehdy setkalo v centru Varšavy asi sto padesát tisíc jedinců. Atmosféra byla opravdu silná, až jsem měl chvilkami na krajíčku.

Kolik času trávíš na svých projektech v rámci jednoho týdne? Jak se liší poměr práce v terénu a za oponou?

Vyjma focení tvořím samozřejmě i na jiných věcech – věnuji se marketingu, dělám projekťáka. Situace se v závislosti na současných projektech liší, ale obecně můžu říct, že pravidelně pracuji do brzkých ranních hodin, a to i se vstáváním v krutých 7:30. U demošek si víc máknu spíše v terénu a samotná úprava je pak už hračka, protože člověk jen dolaďuje světlo a barvy. U komerčního focení to vidím přesně naopak, jelikož fotky musím dlouho retušovat, což je i časově náročnější než práce v ateliéru.

Co dalšího vyjma focení tě zajímá? Můžeš zmínit nějaké své projekty?

Momentálně se podílím na dvou neziskových – Stojíme za Běloruskem a We make events. Oba tyto projekty podporují dobrou myšlenku, které sám věřím a dává mi smysl. První válčí za práva demonstrantů v Bělorusku, druhý se snaží podpořit kulturu přímo u nás v České republice.

Se Stojíme za Běloruskem jsme o aktuálním dění informovali v posledních měsících hlavně skrze internet. Vidět jste však mohli i naše billboardy a plachty na podporu vězněných politických vězňů – tu poslední třeba na pražské vysoké škole FAMU.

Co ty a zahraničí?

Stále někam jezdím, ať už v dnešní době za dokumentací demonstrací a dalšími reportážemi, tak dříve před vypuknutím pandemie kvůli focení koncertů. Mnohdy jsem právě díky nim měl šanci odcestovat na různé festivaly, což jsem si vždycky parádně užil.

Jelikož jsem k tomu všemu z poloviny Angličan, patří k mému pobytu mimo Česko i shledání s rodinou.

Jakou největší překážku jsi překonal za uplynulý rok?

Musel jsem si navyknout tvrdé disciplíně, především v práci. Naučil jsem se zapudit prokrastinaci, která se mi nabízela skoro v každém momentu. Věci by se měly dotahovat do konce a neustálým odsouváním ubližujeme jen sami sobě.

Čeká tě v dohledné době nějaká další výzva, o kterou se můžeš podělit? Jaké jsou tvé cíle?

Je tu jeden velký projekt, jenž plánuju rozjet na podzim s početnějším týmem. Teď se vše nachází v přípravné fázi, kdy dáváme dohromady tvůrce a zaplňujeme všechny potřebné pozice. Chceme změnit to, jak se v Česku vnímají zprávy a informace. Jejich hlavním zdrojem se stane video, které den za dnem získává převahu oproti psanému textu.

Čerpejte prostřednictvím našich článků z dosažených úspěchů i mnohých fuckupů absolventů Soutěž & Podnikej, anebo se inspirujte zkušenostmi ostřílených profesionálů. Podělte se o váš názor a sdílejte ho s námi u příspěvků na sociálních sítích. 

Ohodnoťte tento článek

Šárka Dvořáčková
Autor
Šárka Dvořáčková

Šárka ráda píše a čte, u nás v týmu se proto prosadila jako redaktorka. Do její kompetence také spadá komunikace se školami a dalšími institucemi.

Hodnocení:
Více článků od autora